Čtěte nejnovější článek ›
Odškodnění pozůstalých při pochybení nemocnice během operace
Odškodnění pozůstalých při pochybení nemocnice během operace
Úmrtí blízkého po operaci je obrovský šok. Často zůstane nejistota: byla to nešťastná náhoda nebo selhání nemocnice? Pozůstalí mohou mít pocit, že „něco nesedí“, došlo k náhlému zhoršení stavu, komunikace zdravotnického zařízení je nejasná, informace se v čase mění, dokumenty nejsou vydány hned a podobně.
Už v úvodu je třeba říci, že ne každé úmrtí po operačním zákroku automaticky znamená pochybení zdravotnického zařízení. Pokud však postup lékařů nebyl na náležité odborné úrovni, mohou mít pozůstalí právo na odškodnění, a to jak za duševní útrapy s úmrtím spojené, tak i na úhradu nákladů pohřbu a nákladů spojených s výživou pozůstalých.
V článku si vysvětlíme, jak se v takových případech postupuje, co je nutné prokázat a jaké nároky mohou pozůstalí po zemřelém pacientovi uplatňovat.
Kdy lze mluvit o pochybení nemocnice při operaci
Každá operace s sebou nese určitá rizika. I při správně provedeném zákroku se může objevit krvácení, infekce, trombóza, selhání orgánů nebo jiná závažná komplikace. Samotný nepříznivý výsledek operace proto ještě automaticky neznamená, že lékaři museli pochybit. Na druhou stranu platí, že pokud zdravotnické zařízení nepostupovalo lege artis, tedy v souladu s aktuálními poznatky medicíny a standardy péče, může nést za vzniklé následky odpovědnost.
Čtěte také: Odškodnění za zanedbání lékařské péče v roce 2026
Klíčový je tedy rozdíl mezi komplikací a pochybením. Komplikace je riziko, které je s operačním výkonem obecně spojeno a může nastat i při správném postupu. Taková rizika bývají popsána v rámci informovaného souhlasu. Pochybení při poskytování zdravotní péče, tedy non lege artis postup naopak znamená, že došlo k odchýlení od požadovaného odborného standardu.
Typickým pochybením nemocnice může být například:
- nesprávně zvolený postup při operaci
- nedostatečná předoperační příprava
- technická chyba během výkonu
- opožděná reakce na zhoršující se stav pacienta
O tom, zda lze konkrétní postup hodnotit jako lege artis, rozhoduje s konečnou platností soud. Nicméně i v rámci mimosoudního řešení věci může dojít ze strany zdravotnického zařízení k uznání odpovědnosti za poškození zdraví pacienta. Základním podkladem pro hodnocení postupu bývá specializovaný znalecký posudek.
V praxi se u úmrtí pacientů po operacích nejčastěji řeší několik okruhů problémů. Před zákrokem může jít o chybnou indikaci zákroku, podcenění výsledků vyšetření nebo nezohlednění celkového zdravotního stavu pacienta. Během samotné operace bývají předmětem sporů technické chyby, nezvládnuté krvácení, poranění struktur, které neměly být zasaženy, či pochybení v oblasti anestezie a monitoringu pacienta.
Neméně významná je však i pooperační fáze, tedy dohled na oddělení, včasné rozpoznání komplikací a rychlost reakce na ně. Závažné následky totiž často nevznikají následkem samotné komplikace, ale tím, že nebyla včas diagnostikována nebo adekvátně řešena.
Aby vznikla odpovědnost zdravotnického zařízení, je nutné prokázat tři základní předpoklady:
- že postup nebyl na náležité odborné úrovni,
- že vznikla újma, tedy například úmrtí pacienta,
- a že mezi pochybením a následkem existuje příčinná souvislost.
I když se to může zdát nejméně důležitým, právě příčinná souvislost bývá v těchto případech z hlediska prokazování často nejsložitější. Je třeba prokázat, že pochybení vedlo k úmrtí a současně že při správném postupu by s největší pravděpodobností došlo k záchraně pacienta.
Z pohledu rodiny bývá prvním impulzem k řešení věci obvykle pocit, že „něco nesedí“. Například náhlé a nevysvětlené zhoršení stavu, rozpory v informacích od personálu nebo prodleva mezi zhoršením zdravotního stavu a lékařským zásahem. Samotný pocit však nestačí. Rozhodující bývá obsah zdravotnické dokumentace a její odborné vyhodnocení. Teprve na základě detailní analýzy všech podkladů a okolností lze kvalifikovaně uzavřít, zda šlo o tragickou komplikaci nebo o pochybení lékařů, které zakládá právo pozůstalých na odškodnění.
Jaké odškodnění mohou pozůstalí požadovat
V případech odškodnění pozůstalých při pochybení nemocnice u operace neuplatňují pozůstalí „jeden společný nárok“, ale několik různých. V praxi se odškodnění dělí na nemajetkovou újmu – duševní útrapy – a majetkovou újmu – konkrétní výdaje na pohřeb a případná výživa pozůstalých.
Základním nárokem pro osoby blízké je náhrada duševních útrap. Občanský zákoník tuto náhradu přiznává při usmrcení (nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví) a výslovně zmiňuje jako oprávněné manžela/manželku, rodiče, dítě, popřípadě jinou osobu blízkou. Jedná se o peněžitou náhradu, která má plně vyvažovat vzniklé utrpení, přičemž má být určena podle zásad slušnosti. Každý pozůstalý má svůj vlastní nárok, tedy každý prokazuje své vztahy se zemřelým a dopady celé tragické události do svého života. Jinak se bude posuzovat manželka žijící ve společné domácnosti a jinak třeba snacha.
Pokud jde o výši náhrady duševních útrap, soudy mají postupovat individuálně. Nejvyšší soud však dal rozhodovací praxi poměrně striktní rámec. U nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) lze jako základní východisko pro náhradu duševních útrap považovat dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční mzdy v národním hospodářství za rok předcházející škodní události. U vzdálenějších příbuzných pak je základní částka náhrady odvozena od nižšího násobku průměrné mzdy. Tato základní částka se poté zvyšuje nebo snižuje podle konkrétních okolností případu (intenzita vztahu, společná domácnost, věk, závislost, náhlost a průběh úmrtí, případně i chování nemocnice). Případné zvýšení či snížení základní částky náhrady by mělo být zpravidla pouze v desítkách procent.
Často se v podobných případech opomínají související majetkové nároky. Prvním je náhrada nákladů pohřbu zemřelého. Ta je hrazena tomu, kdo náklady vynaložil. Náklady pohřbu musí být přiměřené a patří mezi ně obvykle náklady na pohřební službu, smuteční obřad, kremaci nebo pohřbení, hrobové místo a související poplatky.
Druhým majetkovým nárokem je pak náhrada nákladů na výživu pozůstalých. Ta se týká situací, kdy byl zemřelý živitelem rodiny a měl zákonnou vyživovací povinnost (typicky vůči dětem nebo manželovi či manželce). Zákon pamatuje i na možnost přiznat z důvodu slušnosti příspěvek také jiné osobě, pokud jí zemřelý výživu fakticky poskytoval, i když k tomu neměl zákonnou povinnost. Prakticky to znamená: u dětí a manžela/manželky se řeší „standardně“, u partnerů/druha/družky je potřeba pracovat pečlivěji s tím, co a jak bylo poskytováno.
Jak se pochybení prokazuje – v praxi to stojí na zdravotnické dokumentaci a znalci
U podezření na pochybení nemocnice při operaci bohužel nestačí i třeba oprávněný pocit, že něco neproběhlo správně.
V soudním řízení i při mimosoudním jednání rozhodují hlavně objektivní důkazy, zejména zdravotnická dokumentace, časová osa událostí a odborné posouzení věci. Prvním krokem by měla být snaha zajistit maximum informací a podkladů, které umožní objektivně posoudit, zda byl postup lege artis a zda pochybení vedlo k tragickému následku.
Základní důkazní materiál je kompletní zdravotnická dokumentace. U operačních zákroků má obvykle zásadní význam zejména operační protokol, anesteziologický záznam, perioperační monitoring, záznamy z dospávacího pokoje/JIP, laboratorní výsledky, zobrazovací vyšetření, medikace, ošetřovatelská dokumentace a záznamy o konziliích.
Pozůstalí často řeší, zda mají na vydání zdravotnické dokumentace vůbec právo. A odpověď je, že ano. Osoby blízké zemřelému pacientovi, popřípadě další osoby určené pacientem, mají právo na informace o zdravotním stavu zemřelého a mají právo nahlížet do zdravotnické dokumentace a pořizovat z ní výpisy či kopie.
Kromě zajištění dokumentace je dobré vytvořit si co nejdříve základní časovou osu. Kdy došlo k zákroku, kdy se stav zhoršil, kdy byl přivolán lékař, kdy proběhla vyšetření, kdy (ne)došlo k reoperaci, překladu na JIP apod. Často pomůže i „měkký“ důkazní materiál: zprávy a e-maily s nemocnicí, poznámky z rozhovorů, jména zdravotníků, případně svědectví toho, kdo byl u komunikace přítomen. Tyto informace samy o sobě pochybení neprokážou, ale mohou dokreslit kontext věci.
Prakticky ve všech případech je pak klíčové znalecké posouzení. Specializovaný lékař – znalec posoudí průběh hospitalizace, operačního zákroku či léčby.
Typicky by měl znalecký posudek odpovědět na dvě základní otázky:
- zda byl postup v jednotlivých fázích léčby lege artis, a
- zda existuje příčinná souvislost – tedy zda pochybení vedlo k úmrtí pacienta.
Znalecký posudek je v případném soudním sporu jen jedním z důkazů. Soud jeho závěry musí hodnotit jako jeden z důkazů, ale nemůže je pouze mechanicky převzít. Faktická váha znaleckého posudku je v soudních sporech ohledně pochybení nemocnice při operaci značná.
Specifickou roli může hrát i pitva a její výsledek. Pokud byla provedena, její závěr bývá pro posouzení příčiny smrti zásadní a pro pozůstalé je dobré vědět, že i na informace o výsledku pitvy mají pozůstalí dle zákona právo.
Konečně i případné nedostatky ve zdravotnické dokumentaci mohou být samy o sobě významné. Jednak jsou „červenou vlajkou“ pro odborné posouzení a mohou mít dopad na to, jak soud nahlíží na důkazní situaci.
Jak pochybení nemocnice obvykle řeší v praxi: pojišťovna, dohoda a hlídání promlčení
Nemocnice a další poskytovatelé zdravotních služeb mají pro případy pochybení sjednáno pojištění odpovědnosti. Zákon o zdravotních službách jim totiž ukládá povinnost pojistit se pro případ újmy způsobené v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Z tohoto důvodu často probíhá jednání o odškodnění tak, že rodina uplatní nároky vůči nemocnici a věc se následně řeší s pojišťovnou.
Obvykle je základem začít mimosoudní cestou. Sepsat výzvu, ve které stručně popíšete, co se stalo, v čem spatřujete pochybení, popřípadě i jaké nároky uplatňujete a v jaké výši, a vše podložit příslušnou dokumentací. Případné mimosoudní řešení věci bývá flexibilnější, rychlejší a pro pozůstalé i většinou méně zatěžující.
Pokud se ale nemocnice/pojišťovna brání tomu odpovědnost uznat, zpochybňuje příčinnou souvislost, nebo nabízí částky zjevně neodpovídající intenzitě vzniklé újmy, nezbývá většinou nic jiného než podat žalobu.
Konečné rozhodnutí všech otázek souvisejících s pochybením zdravotnického zařízení a jeho následky je pak na příslušném soudu. I v soudním řízení obvykle rozhodují zejména odborná znalecká posouzení věci, zdravotnická dokumentace a případné výpovědi svědků. S tím je potřeba počítat a přizpůsobit tomu strategii i důkazní návrhy.
Případný soudní spor s sebou nese značná rizika – zejména ta finanční. Před podáním žaloby lze proto jen doporučit případ konzultovat s odborníkem na zdravotnické právo, který by vám měl být schopen navrhnout možnosti řešení případu a seznámit vás i s riziky zvoleného postupu.
Ať už pozůstalí zvolí jakoukoli cestu, je třeba mít na zřeteli otázku možného promlčení jejich nároků. Obecná promlčecí lhůta je tříletá. Otázkou je vždy počátek běhu promlčecí lhůty a ten závisí na okolnostech případu. U složitých medicínských sporů může být občas složité určit od kdy promlčecí lhůta běží. Proto je bezpečnější vycházet z opatrnější varianty a běh lhůty počítat od řešeného zákroku či hospitalizace.
Právní pomoc při uplatnění odškodnění pozůstalých
I když je pochopitelně obtížné k podobným tragickým případům pochybení zdravotnického zařízení přistupovat s rozumem a klidnou hlavou, obvykle se to vyplatí. Pokud máte pochybnosti o postupu nemocnice, vyžádejte si kompletní dokumentaci, prodiskutujte věc s odborníkem a případně si i nechte zpracovat odborné posouzení.
Řešení případů pochybení nemocnice je odborně i procesně náročné. Správné vyhodnocení situace, práce se zdravotnickou dokumentací a znalecké posouzení jsou klíčové pro úspěšné uplatnění nároků. Pokud řešíte podobný případ, můžete se na nás obrátit – vaši situaci posoudíme a navrhneme další postup.
Mgr. Radek Novotný
Specializovaný právník poskytující právní pomoc poškozeným, kteří utrpěli újmu na zdraví při zanedbání lékařské péče. Problematice odškodnění se věnuje od roku 2012. Společník advokátní kanceláře. Člen Kárné komise České advokátní komory. Absolvent právnické fakulty Univerzity Karlovy.
